Tento příspěvek je přepsaný “deníček” z mého pobytu v Japonsku na podzim roku 2006. Deníček byl doteď přístpuný pouze přes starou verzi mých stránek, takže jsem se rozhodnul ho sem zkopírovat (a tím vlastně dokončit přesun z “čistého” HTML na WordPress).

Převod ještě není kompletní, chybí formátování, fotky, …
Text i s obrázky a formátováním už je hotový. Kdybyste náhodou narazili na nějakou chybku vzniklou při převodu (nepřístupný obrázek, …), tak mi prosím dejte vědět.

7. října 2006 - zážitky z cesty a další drobnosti, část I

Tak jsem se konečně dostal k tomu začít psát svůj ‘japonský deník’ - i když půjde spíš o občasník, asi nebudu mít čas doplňovat ho každý den. Koneckonců přijel jsem sem už v úterý a dnes je sobota…

Ale abych nepředbíhal. S Prahou jsem se rozloučil v pondělí 2. října před osmou hodinou večerní. Čekal mě let dlouhý něco málo přes 10 hodin do korejského Soulu. Ještě na letišti jsem zkusil získat místo v letadle u nouzového východu (je tam mnohem víc místa než u ostatních sedadel), ale bohužel už bylo všechno obsazené nebo rezervované. Aspoň mě dali do zadní části letadla, kde je menší množství sedadel a je jednodušší si tam natáhnout nohy. Každopádně cesta byla samozřejmě hrozná, pokoušel jsem se sice usnout, ale moc úspěšný jsem nebyl. Naštěstí celou cestu pouštěli filmy, tak jsem se aspoň tolik nenudil. K pohodě taky zrovna nepřispíval fakt, že se o mě pokoušela chřipka (nebo že by jen cestovní horečka)? Do protiútoku jsem vyrazil s koňskými dávkami paracetamolu. Zdá se že to pomohlo, vlastně mi teď už nic není.

Ráno mě čekalo menší překvapení, a to u snídaně. Dostal jsem vařenou rýži, do které bylo třeba nasypat nějaké mořské řasy a zelený čaj. To jsem prostě nedal… takže jsem snědl jen nějaký ‘zákusek’ a vypil něco málo čaje. V tuhle chvíli jsem si říkal že to teda pěkně začíná. Přestup v Soulu byl bez problému, jen jsem musel asi 2 hodiny čekat. Japonské aerolinie měly jídlo lepší (servírované v moc pěkné papírové krabičce) - rýže s něčím, už si nepamatuju co to bylo, nějaké čerstvé ovoce a ovocný salát s tofu (ten byl opravdu vynikající).

Ještě předtím než jsem se v Nagoyi dostal k imigračnímu úředníkovi (20 minut čekání ve frontě), musel jsem projít ‘zdravotní kontrolou’. Na letišti mají termokameru a každý kdo má poněkud vyšší teplotu se musí podrobit důkladné lékařské prohlídce. Myslím že v tu chvíli jsem určitě měl přes 37 °C, tak jsem se trochu bál, ale pustili mě bez prohlídky. Po již zmíněné frontě na imigračním jsem si vyzvedl kufr (neztratil se, naštěstí) a šel hledat autobus. I tohle bylo bez problémů, takže jsem si koupil jízdenku, zavolal jsem svému hostiteli v kolik mě má čekat na zastávce a vyrazil směr Okazaki. Po hodinové jízdě jsem dorazil na místo. Za chvíli dorazil prof. Shinji Saito spolu s asi 5 dalšími kolegy jejichž jména si až na vyjímky nepamatuji. Vyjímky jsou dvě. Dr. Kin a další 2 z ‘uvítacího výboru’ mi dělají průvodce co se týče obědů. Akira Akaishi (muž, i když jméno vypadá žensky) se mnou sedí v kanceláři. Je tu taky host, na měsíc a ve stejném termínu jako já. Chodíme spolu na večeře a o víkendech i na obědy, Kin-san zdá se o víkendu nepracuje. Tolik k pověstné pracovitosti Japonců :-).

Po kratším představení spojeném s velkou dávkou klanění a potřásání (pro znalce filmu “Pane, Vy jste vdova” - na líbání řada nepřišla) jsme vyrazili směr institut, vyřídili papírování, já dostal svého půl milionu jenů v ¥10.000 bankovkách (připadal jsem si jako kráčející státní pokladna) a nakonec jsme vyrazili na ubytovnu se jménem Mishima Lodge.

Bydlení to není špatné, pokoj je sice malý, ale postel dost velká (a příjemně tvrdá, stejně jako polštář). Mám i klimatizaci, televizi, jednu skříň, stůl, 2 židle, vařič na vodu a televizi. K pokoji patří ještě minikoupelna kombinovaná se záchodem. Kuchyň je společná pro celý dům, ale myslím že ji ani nebudu potřebovat - stravování po restauracích je levné, rychlé a hlavně dobré. Výhled taky nemám nejhorší, jak je vidět z obrázku.

Od doby co jsem přijel je pořád zataženo a často prší. Pro říjen to prý není zrovna typické, ale poblíž se prý zapomněl nějaký tajfun, který ovlivňuje počasí. Jinak je tu příjemně teplo. Okazaki je přibližně na úrovni jižního Španělska / severní Afriky, takže počasí opravdu příjemné - teploty kolem 25 stupňů a 70-85% vlhkost, nic hrozného. U nás je ve srovnání s místními poměry opravdu zima. Až dneska se to změnilo, je prakticky úplně jasno a fouká celkem silný vítr, relativně teplo je ale pořád.

Myslím že tohle by mohlo pro dnešek stačit, budu pokračovat zítra. Přece jen už je docela pozdě (skoro čtvrt na dvanáct v noci - časový posun je +7 hodin, až u nás skončí letní čas tak dokonce +8 hodin) a celkem se mi chce spát. Tak dobrou noc.

8. října 2006 - zážitky z cesty a další drobnosti, část II

Ve druhé části svéhu ‘úvodníku’ se budu trošku věnovat tomu jak to tady vypadá a taky tomu jak to tady chodí. Nejspíš to bude kratší než první příspěvek, ale aspoň vám nedám tolik příležitostí k tomu se nudit.

Pokud bych to měl shrnout jedním slovem, tak bych řekl ‘nádhera’. Všechno tu do sebe krásně zapadá, domy a zahrady kolem nich jsou dokonale sladěné, všude je spousta zeleně (díky tomu že tu hodně prší nejsou stromy ani tráva ani po celém létě suché), všude je čisto a klid. Všechno je tu o dost menší než v Evropě či Americe, ale při cenách nemovitostí to dává smysl. Ulice jsou uzoučké, ale pro místní auta (mnohá velikosti ‘vozítka’ Smart) tak akorát. Už si dokonce začínám zvykat na to, že se tu jezdí vlevo, takže se při přecházení ulice dívám na tu správnou stranu. Byl jsem překvapený kolik tu jezdí Mercedesů, viděl jsem i autosalón kde se prodávají Audi. Bylo mi vysvětleno, že jelikož jsou tu nemovitosti tak strašně drahé (takže prakticky není možné si pořídit třeba velkou vilu), jako znak bohatství se používají evropská auta. Jinak jsou ale auta prakticky výlučně záležitost místních automobilek (Toyota má sídlo ve městě Toyota, které je vzdáleno asi hodinku cesty).

Japonci jsou opravdu malí, i když mi to nepřijde tak hrozný rozdíl oproti tomu jak to vypadá v Čechách - tam je taky většina lidí menších než já. Pravda je že tady jsou menší všichni. Zatím jsem se potkal jen s jedním Japoncem (profesorem Akihiro Moritou) se kterým jsem si mohl popovídat takříkajíc ‘z očí do očí’ - má totiž skoro 190 cm. Upřímně řečeno mu trvalý život v Japonsku moc nezávidím, přece jen je to tu stavěné na poněkud menší postavy. Když jsem se ho ptal kde kupuje oblečení tak mi naprosto vážně řekl, že v Americe, kam často jezdí. Pokud potřebuje něco tradičně japonského (například kimono), musí si ho nechat ušít na zakázku.

Nyní něco přízemnějšího, ale velmi důležitého - ano, budu mluvit o japonských záchodech. Nejdřív něco o tom klasickém, který trošku připomíná turecké toalety, ale opravdu jen trošku. Člověk si čupne čelem ke splachovadlu a potom už může provést příslušný úkon. Zatím to vím jen teoreticky, protože používám novější, chtělo by se říct high-tech model, tvarově shodný s evropskými záchody, ovšem s vyhřívaným prkýnkem, integrovanou sprškou a bidetem (s ovladačem směru a intenzity vodního proudu), dezodorační funkcí a fénem (3 různé teploty vzduchu). Když jsem na něj poprvé sedl, pár minut jsem studoval návod a pak jsem musel trošku experimentovat, abych to dostal takříkajíc ‘do ruky’. No posuďte sami, jestli byste si troufli.

Japonská zdvořilost je pověstná a více méně si na ni začínám zvykat. Občas je to docela sranda, například když můj šéf hledal článek, který mi chtěl ukázat. Během 3 minut se mi stačil asi 80x omluvit… Klanění je samozřejmě na denním pořádku, stejně jako neustálé přitakávání ‘hai‘, které se nedá brát jako znamení souhlasu, ale spíš jako potvrzení ‘rozuměl jsem’. Když přijde člověk do restaurace tak je mu děkováno od začátku až dokonce - nejdřív za to, že navštívil podnik, pak za to že si objednal, za to že zaplatil a nakonec ještě mnohokrát za to že využil služeb restaurace. Často se taky stane, že číšník vyjde se zákazníky ven, podrží jim dveře (pokud nejsou odsouvací) a znovu jim děkuje a klaní se a děkuje a klaní se, dokud nezmizí z dohledu. Většinu vrchních od nás by sem měli poslat na školení. O jídle ale budu mluvit v jiném dílu…

Jelikož neumím japonsky, tak mi je většina nápisů naprostou záhadou. Důležité věci jsou naštěstí většinou napsané i anglicky, takže nejsem úplně ztracenej. Komunikace s Japonci je občas zábavná, hlavně kvůli tomu že jaksi nerozlišují ‘l’ a ‘r’ - takže občas mi trošku trvá než přijdu na to co vlastně chtějí říct. Jeden příklad - existuje čínský čaj který se jmenuje oolong (oolong-cha, česká výslovnost by mohla být něco jako úlong čcha). Japonci mu říkají úron čcha což mi evokuje představu urologického čaje. Ale zvykám si už i na tohle, takže ‘dohadování’ o tom, o co vlastně jde není moc časté.

Hm, jak vidím nepodařilo se mi to udělat kratší než posledně, tak snad nevadí… ale už mám hlad, tak skončím a raději půjdu na oběd. Uvidíme kam mě dneska Akira zavede.

10. října 2006 - jakpak se tu jí a další drobnosti

Ještě než se pustím do kulinářských detailů, zmíním těch pár drobností. Zdá se, že nabíječka na baterky do foťáku tu jaksi nefunguje - zapomněl jsem si to doma ověřit - sice se tváří že baterie nabíjí, ale místních 100 voltů v rozvodné síti je jí asi málo. Tak mi nezbylo nic jiného než zajít do obchodu a buď koupit nabíječku japonskou nebo koupit alkalické baterie. Po výborných zkušenostech s CR-3V lithiovými bloky jsem se rozhodnul pro druhou možnost (na 1 sadu se dá udělat i hodně přes 1000 fotek). Každopádně už zase můžu fotit, což je fajn. Zrovna tu začíná podzim a stromy se začínají pěkně barvit do žluta a do červena - myslím že tak za týden až dva by to mohlo být v plném proudu…

Japonci jsou známí jako průkopníci co se elektroniky a jiných ‘high-tech’ zařízení týče, ale jak můžete vidět na obrázku, dá se tu najít i docela zajímavý zámek. Konkrétně tenhle je na brance sloužící jako zadní vchod do areálu ve kterém je mimo jiné institut na kterém jsem hostem. Branka je to víceméně symbolická, stejně jako plot kolem - žádný hlídač v dohledu, navíc by se dala v klidu přelézt / přeskočit. Mimochodem, hlídači (jeden zástupce je na fotce) jsou jako všichni Japonci velmi zdvořilí, když jde člověk kolem tak nikdy nezapomenou pozdravit, zasalutovat či poklonit se.

Teď malá soutěž - co myslíte že je to zvíře na žluté značce? Mně se to ještě zjistit nepodařilo, Japonci mi to zatím nebyli schopni přeložit do angličtiny. Prý je to nějaký druh lišky, ale pak do toho zamotali medvěda… tak nevím. Budu pátrat dál. Tak už vím co to je za zvíře, takže budu vědět kdo to uhodl, jestli se rozhodnete hádat…

Tak a teď se konečně dostávám k jídlu. Byly tu jisté pochybnosti o tom, jestli umím jíst hůlkami (japonské slovo pro hůlky je ‘hashi‘, jsou menší než čínské - ti co chodí do čínských restaurací tedy budou mít představu o velikosti). Fotografie vás snad přesvědčí o tom, že mi to s hůlkami jde. Pro srovnání přidávám fotografii Akiry, tak dobře jako on to asi nikdy umět nebudu, ale bez problémů se najím a ani moc nezdržuju. Mimochodem, tyhle fotky jsme udělali včera večer ve značně ‘proletářském’ podniku… ale bylo to výborné, samozřejmě. Jako každé jídlo tady. Kdyby někoho zajímalo co to jíme, tak jsou to udon nudle s kari omáčkou. Na talíři vlevo před Akirou je něco jako omeleta s chobotnicí okonomi-yaki a v misce mix čerstvé a nakládané zeleniny.

V restauracích a hospůdkách to tu chodí tak, že po zasednutí ke stolu (ať už k normálnímu, nebo nízkému, kde se sedí na tatami, případně dřevě ‘na turka’) či baru (což má tu výhodu že člověk vidí jak se jídlo připravuje) donese obsluha oshibori, což je vlhčený papírový nebo látkový ubrousek na utření rukou. V některých případech je ubrousek horký (až moc; v letadle jsme ho dostali ráno abychom se mohli aspoň trochu zkulturnili a málem jsem se o něj opařil - představte si froté ručník, namočený ve vodě a strčený v mikrotenovém sáčku na 5 minut do mikrovlnky). Následuje voda nebo čaj (oboje zdarma, čaj buď studený nebo i horký), no a po objednání už se servíruje jídlo.

Většina jídel se tu neobejde bez rýže (gohan je výraz pro vařenou rýži). Její důležitost v místní kultuře se projevuje i v tom, že slova ‘jídlo’ a ‘rýže’ jsou stejná. Častou ingrediencí jsou produkty ze sóji, jako například sójový tvaroh tōfu, pasta z kvašených sójových bobů miso (existující v mnoha různých variacích podle toho na co se používá), nebo fermentované boby samotné (nattō - to jsem ještě neměl, jí se většinou k snídani a prý se jedná pro Evropana o docela speciální záležitost, jak vzhledově, tak chuťově; viz třeba tady). Velmi často je součástí jídla miso-shiru (polévka), která obsahuje (překvapivě) miso pastu, kostičky tofu a mořskou řasu wakame. Chuť je zvláštní, nahořklá, ale rychle se na ni zvyká. Ještě nesmím zapomenout na nakládanou bílou ředkev takuan (až na fotkách s jídlem uvidíte mezi zeleninou oranžové cosi, tak to je ředkev; čerstvá ředkev je daikon).

Pokud není k jídlu rýže, tak jsou servírované nudle. Mají jich tu velké množství druhů (ramen, somen, nebo třeba udon, které jsou hodně tlusté - asi jako 2-3 špagety). Kromě tloušťky se samořejmě liší i tím z čeho jsou udělané, ale to samozřejmě nevím a je mi to docela jedno - dobré jsou všechny.

Jelikož chodíme na obědy a večeře do místních restaurací a hospůdek, měl jsem možnost toho celkem dost ochutnat, a musím říct že je to čím dál tím lepší. Vpravo jsou 2 obrázky ze sushi-baru. To první je miso polévka s krevetími hlavami aka-dashi (pro lepší chuť, jsou i s očičkama, ale nejí se), sójová omáčka shō-yu a speciální zelený čaj agari. Sushi je pokrm z rýže a syrové ryby, častou ingrediencí je i japonský celkem pálivý zelený křen wasabi (oproti tomu, sashimi je pokrm pouze ze syrového rybího masa, bez rýže). Na fotce vedle je pak vlastní suši - z prava zázvor gari, potom místní druh vaječné omelety dashi-maki, uni (vaječníky mořského ježka - opravdu zvláštní chuť), maki (váleček rýže s tuňákem uvnitř, zabalený v mořské řase nori), a potom nigiri-sushi, které se skládá z válečku rýže, na kterém je wasabi a přimáčknuté maso (nigiri znamená ‘rukou zmáčknuté’, oproti tomu maki je zabalené v řase a drži pohromadě díky tomu). Na fotce jde o tuňáka (kanpachi) a těžko stravitelnou věc, která se jmenuje ika. Je to syrová oliheň (kalmar) a musí se opravdu dlouho žvýkat než se dá spolknout. Ze začátku to vypadá, že člověk kouše spíš gumovou hadici, než maso… Sushi se jí tak, že se vezme celý kousek, namočí se do sójové omáčky a najednou se sní.

Během výletu na místní hrad (o tom zase jindy) jsme si zašli na jinou místní lahůdku. Jmenuje se dengaku a v místním podání se jedná o grilované tofu na špejli, polité miso omáčkou (jiné miso než se dává do miso polévek nebo jako příloha k masu), k tomu rýže s řasou, nějaká zelenina a nakládaná ředkev, polévka se somen nudlemi, tofu, knedlíčkem z kuřecího masa, a samozřejmě čaj. Akira na obrázku ukazuje na to co jsme neměli, naše jídlo je třetí zprava :).

Jelikož už to zase začíná být dost dlouhé, zestručním ten zbytek a jen stručně popíšu co jsem tu všechno za ten necelý týden snědl. Samozřejmě litry miso polévky, grilovaného úhoře (unagi) s rýží a již zmiňované udon nudle s kari omáčkou. Yakizakana-teishoku byla velice tradiční večeře v malinké hospůdce asi tak pro 5 lidí - rýže, horká grilovaná ryba, miso polévka, zelenina a tofu. O sushi a dengaku už jsem psal výše. Dělají tu i smažený kuřecí řízek chicken-katsu, jen obal je trošku jiný a po usmažení maso napříč nakrájí na plátky… a servírují s rýží a (překvapivě :-)) miso polévkou. Stejně tu nakládají s vepřovou kotletou ton-katsu, jen ji naklepou natenko a potom srolují, obalí a usmaží. Tempura je smažená zelenina a tygří kreveta, servírovaná v misce s udon nudlemi a polévkou. Grilované kuřecí cokoliv yaki-tori (maso, kůže, játra, srdce, dokonce i chrupavky) se speciální omáčkou (a k tomu místní dobré pivo) - to byla taky lahůdka. No a to nejlepší nakonec (aspoň mně to chutnalo asi nejvíc) - nabe (chanko). Na stole je vařič na kterém stojí hrnec (či kotlík) s vývarem a něčím co chuťově i vzhledově vzdáleně připomíná sulc a jmenuje se konnyaku (viz například zde, český ekvivalent jsem nenašel). Číšník potom přinese obrovskou mísu plnou zeleniny, vepřového na velmi tenké plátky, kuřecích prsou na kostičky, dále nudle a mleté kuřecí maso. Všechno tohle se postupně dává do toho kotlíku a vaří a jí - a je to samozřejmě vynikající. No a taky už jsem zkoušel místní čínské a indické jídlo… výborné, není co dodat.

Mimochodem, rýžové víno sake mě čeká v pátek, bude se totiž konat welcome party :) Tak už se moc těším…

11. října 2006 - pohledy z Okazaki

Předchozí ‘příspěvky’ byly až moc ukecané, takže si myslím, že do budoucna to trošku omezím a budu sem dávat spíš jen fotky, případně s nějakými lokálními ‘špeky’. Dneska bych se rád věnoval Okazaki a minulému víkendu. Dneska zase prší, takže se fotit nedá, a stejně mám nějakou práci, kterou je potřeba udělat.
ryukiin temple

No ale teď zpátky k tomu víkendu. Bylo tu 3 dny volno (v pondělí byl nějaký státní svátek), takže jsme se s Akirou vždycky dopoledne sešli v práci, něco málo udělali, pak jsme vyrazili na oběd (kterému se už nebudu věnovat, přečtěte si předchozí příspěvek) a následovala obhlídka místních pamětihodností. Je toho tady na prohlížení ještě hodně, takže mám program i na další víkendy.
hrbitov

Japonsko je země chrámů a svatyň (a taky zahrad, samozřejmě), tak pro začátek tu mám fotky z chrámu Ryūkaiin, z přilehlého hřbitova (mimochodem, nebožtíci asi moc klidu nemají, v těsném sousedství je pila), a pak taky ze svatyně Rokusho, kde nám (teda hlavně mně) ochotná kněžka (či jaké je správné české slovo) vysvětlila jak se tam pomodlit (do svatyně se vstupuje bosky, člověk se pak dvakrát krátce ukloní, dvakrát tleskne a následuje ještě jedna delší úklona) a taky povykládala něco o historii.

V Okazaki se prakticky všechno točí okolo jediného jména - Tokugawa Iyeyasu - je to důležitá osoba z japonských dějin. Podařilo se mu spolu s dalšími dvěma samuraji sjednotit Japonsko. Za jeho vlády se také Tokyo (Edo) stalo nejdůležitějším městem Japonska. Do té doby stejnou roli plnilo Kyōto. Chrám Ryūkaiin byl podle legendy postaven na počest kněze, který vyvěštil Iyeyasovu dědovi to, že Japonsko bude sjednoceno. Svatyně Rokusho byla pro změnu postavena po Iyeyasově narození - takříkajíc pro štěstí.

Dalším cílem naší procházky byl místní hrad. Zajímavé je, že byl zbořen kolem roku 1850 a až zhruba před 50 lety obnoven podle historických nákresů (lépe řečeno, obnovena byla jeho hlavní část, ve které je dnes muzeum). Větší část expozice je věnovaná zbraním, ale samozřemě taky historii Okazaki a okolí a životu Japonců ve středověku.

V okolí je velké množství zahrad a různých zákoutí v typicky japonském stylu. Bohužel se to špatně fotí, protože jsou většinou ve stínu a v kontrastu s jasnou modrou oblohou… Budu si muset koupit šedý přechodový filtr, to by mohlo pomoct.

No a nakonec, fotka s Akirou a tabulí a fotka z restaurace (s dengaku) ze včerejška, ty jsou taky tady odtud.

Při cestě z hradu jsme se znovu zastavili ve svatyni Rokusho, protože tam zrovna probíhalo matsuri - to je něco jako festival nebo pouť. Je s tím spojené velké množství stánků s jídlem, nějaké pouťové atrakce (například ekvivalent střelnice, kde se místo střelby ze vzduchovky hází kovovými kroužky na cíl), soutěž v karaoke a nakonec vystoupení tanečníků a bubeníků (taiko). Bylo to velice zábavné a pořád bylo na co koukat a co poslouchat.

Jedna zajímavost na konec… V Japonsku je velmi oblíbený baseball. Včera jsem měl možnost sledovat v televizi (mimochodem, digitální vysílání ve Full-HD, televize s úhlopříčkou přes 150cm) jeden ze zápasů místní ligy. Podle kolegů to byl velmi důležitý zápas, protože skoro domácí tým (Nagoya Chunichi Dragons, Nagoya je vzdálena kolem hodiny jízdy vlakem, takže víceméně za rohem) mohl v případě vítězství s předstihem vyhrát mistrovský pohár. Neobešlo se to bez pizzy, smažených kuřat a vepříků (již dříve zmíněné ton-katsu a chicken-katsu) a piva. Nakonec to opravdu vyhráli (ale rozhodovalo se až v poslední, dvanácté směně) - to bylo radosti. :) Mimochodem, vítězství prakticky zařídil jeden ze dvou černochů v místním týmu díky homerunu ve správnou chvíli. Osobně jsem si ten tým přejmenoval na ̈́’Čuníky’, vyslovuje se to podobně…

Vypadá to že až do víkendu se nikam ven nedostanu, takže si na další aktualizaci budete muset pár dní počkat…

17. října 2006 - co se událo od posledního zápisu

Jak jsem hlásil už minulý týden, na nějakou dobu jsem se teď odmlčel. Jelikož ve čtvrtek odjíždím na menší ‘turné’ (spíš výlet) po Japonsku, tak bych asi měl dohnat resty… a až se z výletu vrátím, tak sem dám novou várku postřehů a fotek…

V pátek jsem měl seminář. Jak někteří z vás ví, měl jsem nachystanou prezentaci tak, že první a poslední ’slide’ byly v japonštině. Kdyby byl zájem se na to podívat, tak příslušné PDF najdete tady. K tomu jsem navíc poprosil Akiru jestli by mi nenapsal nějaký krátký úvod taky v japonštině, takže nakonec jsem svou přednášku zahájil asi takhle:

Minasan, konnichiwa.
Watashi wa Vrbka Luboš desu. Cheko no, Praha kara kimashita.
Watashi wa, yuki-kagaku, seibutsu-kagaku kenkyujo no, Jungwirth sen-sei no, gakusei desu.
Kyou wa "mizu no, kehhyou no bunshi simulation" ni-tsuite hanashimasu.
Yoroshiku onegai shimasu.

Mělo to celkem úspěch a taky je to dle mého názoru slušně pobavilo… no a nakonec ještě přišlo:

Go seichou arigatou gozaimashta.


Po semináři jsme vyrazili směr jedna místní izakaya. Dalo by se to přirovnat k hospodě, kde servírují velké množství malých jídel (něco jako španělské tapas), takže člověk toho může hodně ochutnat aniž by za to musel platit nějaké horentní sumy. Došlo samozřejmě i na sushi, sashimi, různé jiné dobroty, a samozřejmě sake (rýžové víno) a shōchu (rýžová pálenka, na obrázku). Oba nápoje mi celkem chutnají, sake je asi lepší.

Ukázalo se tam i to, že někteří Japonci opravdu postrádají alkohol-dehydrogenázu. Ač pití nebylo nijak silné (sake má míň alkoholu než naše víno a shōchu se ředí vodou, mimochodem obsah alkoholu taky není zrovna vysoký) jeden kolega - na fotce je úplně vlevo - se docela pěkně opil… ale aspoň byla nějaká legrace, Japonci mají roztomilou ‘povídací’ opici.

Víkend jsem trávil se svým místním šéfem a jeho rodinou, protože Akira odjel za přítelkyní do Tokia. Stihli jsme toho celkem hodně. Nejdřív jsme se Shinjim, jeho ženou Atsuko a synem Keijim (6 let) - dcerka Maki které je 10 byla ten den se školou na nějaké pěvecké sborové soutěži, takže s námi nejela - navštívili místní továrnu na miso. Ještě pořád se tu vyrábí klasickým způsobem (jen připomenu že miso je pasta z fermentovaných sójových bobů, která v dubových sudech zraje minimálně 2 roky). Produkt firmy ve které jsme byli se jmenuje Hatcho miso a je v Japonsku dost známý. Jak mi bylo řečeno, ‘hatcho’ označuje osm starých, dnes už nepoužívaných délkových jednotek, a je to přesně vzdálenost ‘továrny’ od hradu v Okazaki. Všimněte si prosím typicky japonského stylu fotografování s uříznutýma nohama :).

Po skvělém obědě (unagi-donburi, nebo po místním unadon) - měl jsem ho i první den tady, je to grilovaný úhoř servírovaný s rýží - jsme autem vyrazili do chrámů, které jsou pěšky poněkud z ruky.

Začali jsme v chrámu Daijuji. Iyeyasu se zde skryl během téměř prohrané bitvy a chtěl spáchat sebevraždu. ‘Otec představený’ (těžko říct jak se mu u buddhistů říká) ho ale přesvědčil že to nemá dělat. Nakonec Iyeyasu tu bitvu vyhrál. Chrám je to opravdu velký a dá se prohlédnout i uvnitř. Jsou v něm uschovány i pohřební desky všech šógunů z dynastie Tokugawa (Iyeyasu byl první) a nádherně malované posuvné dveře fusuma, tvořené dřevěným rámem a papírem. Ani jedna z těchto věcí se bohužel nesměla fotit, tak mi budete muset věřit, že to bylo opravdu hezké.

Svatyně Takisan Tōshōgū je jedna ze tří svého druhu v celém Japonsku. Chrám Takisanji na jehož pozemku svatyně stojí je pak nejstarší dřevěnou budovou v prefektuře Aichi. Poslední zastávka byla u svatyně Iga Hachimangu, do které se Tokugawové chodili před bojem modlit a vyprosit si válečnícké štěstí.

Nakonec jsme se večer zastavili do ’sumo dining’ restaurace na chanko. Už jsem o něm taky psal. Jde o směs různých syrových mas, čerstvých hub, zeleniny a nudlí, která se vaří přímo na stole v kotlíku. Je to opravdu moc dobré a celkem i zábava. Po večeří jsem byl ještě pozván na kávu/čaj k Saitovým (to by mě zajímalo jak se správně skloňují japonská příjmení). Byt mají malý a kvůli dětem i poněkud neuspořádaný (navíc tam bydlí relativně krátce - od dubna - a přestěhovali se tam z většího, dřív bydleli v Nagoyi) ale příjemný. Postel byste tam ovšem hledali marně, z důvodu úspory místa spí na zemi na tatami, na kterém je položený futon (něco jako měkká látková matrace).

Z neděle žádné fotky nemám, byli jsme spolu se Shinjim na návštěvě u profesora Ohmine v Nagoyi, takže to byla spíš služební cesta a na nějaké památky stejně nebyl čas. Ve čtvrtek ale vyrážím na 6-denní výlet (Kyoto, Nara, Himeji, Okayama, Hiroshima, Miyajima, Iwakuni, Beppu), takže poznávání a památek si užiju až nad hlavu. To taky znamená, že s největší pravděpodobností až do příštího týdne nebudu schopný aktualizovat stránky - ale vy to určitě nějak vydržíte.

No a úplně na závěr, abyste si nemysleli že se tady jen flákám, chodím na obědy a po památkách - na tomhle drobečkovi počítám :).

25. října 2006 - výlet, část první

Ještě než se po delší pauze dám do zážitků z výletu, zmíním ještě jeden ‘kulinářský zážitek̈́’ z 18. září. Před odjezdem jsem neměl dost času ho sem přidat.

O okonomi-yaki už jsem mluvil v zápisku věnujícímu se jídlu - jen připomenu že to je něco jako omeleta, i když ne úplně přesně. Ve středu večer jsme byli v restauraci, která se na tenhle typ jídla specializuje. Další zvláštností je to, že uprostřed každého stolu je ocelová plotna, takže si každý může připravit pokrm podle svého gusta. Jídlo je to, jak se dá předpokládat, výborné. Na obrázku úplně vpravo můžete vidět houby eringi, krevety ebi, slávky (malé mušle) asari, oliheň (ika, ale to už si určitě všichni pamatujete), zelí kyabetsu a sójové klíčky moyashi. Bílé ‘válečky’ vepředu jsou také mušle hotate (výborné i jako sushi).

K tomu všemu japonské pivo - spokojenost zaručena. No a nakonec, jako dezert, zmrzlina s příchutí zeleného čaje, taky moc dobrá.

Teď se konečně dostávám ke slíbeným zážitkům z výletu. Jako majitel ‘JR pasu’ jsem mohl po dobu 7 dní používat prakticky všechny vlaky společnosti Japan Railways. Železniční dopravu tu provozuje několik dalších firem, konkurence je to značná a je to taky vidět. Vlaky jsou čisté, personál příjemný a jezdí se načas - s přesností na vteřiny. Ono by to jinak ani nešlo, protože vlaková doprava je tu hodně využívaná a frekvence souprav docela vysoká. Celkem mě čekalo odhadem něco přes 1600 kilometrů, takže většinou jsem používal superexpresy Shinkansen pro dopravu mezi většími centry a potom lokální linky abych se dostal tam kam jsem potřeboval. Existují 3 druhy shinkansenů, podle toho jak často zastavují - Nozomi (zastavují jen v největších městech, na tenhle typ vlaku se JR pas nevztahuje), Hikari (zastavuje častěji) a Kodama (zastavuje ve všech stanicích). Cestovní rychlost se pohybuje (někdy výrazně) nad 200 km/h. Tyto vlaky taky mají koleje i nástupiště oddělené od normální dopravy. Pokud člověk sedí uvnitř, tak mu ta rychlost ani nepřijde, ale pokud se při čekání na nástupiště nějaká souprava prožene kolem… tak je to opravdu poznat.

Při plánování cesty jsem se rozhodnul projet si západ Japonska, moje trasa byla Okazaki → Nagoya → Kyoto a Nara → Himeji → Okayama → Hiroshima → Miyajima → Iwakuni → Beppu a vulkán Aso → zpět do Okazaki (víceméně stejnou trasou, jen bez zastávek, takže mi to trvalo jen asi 5 hodin).

Nara, první místo které jsem navštívil, bylo po 74 let hlavním městem Japonska. V současné době je známé hlavně díky svým chrámům a svatyním, z nichž některé patří mezi nejstarší dřevěné budovy na světě. Chrámový komplex je také zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Za zmínku rozhodně stojí chrám Kofukuji, založený roku 669 (na fotce je jeden z menších chrámů z tohoto komplexu a 5-patrová pagoda), svatyně Kasuga obklopená lesem s více než 3 tisíci kamennými lucernami, jedno z nejznámějších míst spojených se shintoistickým náboženstvím, a chrám Todai-ji s jeho obrovskou 18-metrovou sochou Buddhy.

Cestou zpět do Kyota, kde jsem měl zařízené ubytování, jsem se ještě zastavil v městečku Inari. Nachází se zde Fushimi, nejznámější svatyně božstva rýže a sake jménem Inari, zobrazovaného jako liška. Celý kopec, na kterém je svatyně postavena je prakticky pokryt desetitisíci torii (’bránami’ označujícími vstup do svatyní) nejrůznějších velikostí, věnovaných obchodníky.

Po ubytování v hostelu a večeři jsem byl už úplně vyřízenej, takže přišla chvíle pro pravou japonskou koupel onsen. Pokud bych to měl k něčemu přirovnat, tak by to byla sauna, až na to že v sauně se vysoušíte horkým vzduchem, kdežto v téhle lázni se pomalu vaříte. Když jsem se šel vykoupat poprvé, přemýšlel jsem proč mají všichni lidé kteří z ní odchází červenou barvu. Když jsem do ‘vany’ vlezl, pochopil jsem - vydržet v ní víc než pět minut je prakticky nemožné, navíc to může být i zdraví nebezpečné.

Ale abych nepředbíhal - onsen je společenská záležitost, v tradičních japonských hotelích (ryokan) na pokojích nenajdete sprchu ani vanu. Při vstupu do lázně je třeba odložit oblečení, opravdu důkladně se umýt pod sprchou a teprve potom je možné se jít nahřát do vany, či spíše bazénku minerální vody, která většinou pochází z nějakého místního termálního pramene a je ochlazená na relativně přijatelnou teplotu (odhadem 50°C). Poté většinou následuje ještě jedno kolečko sprcha - lázeň a je hotovo. V horké vodě je lepší se moc nehýbat, protože pokud se ohřátá krev z těla nahrne do hlavy, hrozí úpal. Celé to zabere tak půl hodiny nebo klidně i hodinu (podle toho jak moc se člověk vykecává se spolukoupajícími se, a jak moc spěchá). Dát si po lázni sake nebo třeba i pivo je super. Mimochodem, onsen v hotelu ve kterém jsem bydlel poslední 2 dny si můžete prohlédnout tady.

Další den mě čekalo kolečko po Kyotu, které v minulosti také sloužilo jako hlavní město Japonska, než se jím v roce 1868 stalo Tokyo. Ve městě samotném je údajně kolem 1000 svatyň, chrámů a dalších památek, takže během jediného dne se toho moc stihnout nedalo, ale zkusil jsem navštívit alespoň ty nejznámější místa.

Moje celodenní procházka začala u kláštera Kiyomizu-dera, který je zasvěcen buddhistickému ‘bohu slitování’ (Kannon Bosatsu) a je cílem mnoha Japonců zvlášť během jara, kdy poskytuje nádherný pohled na okolní sakurové sady, a samozřejmě na podzim, kdy se nádherně zbarvují javory, kterých tu taky roste velké množství. Jak je vidět na fotce, je postavený na dřevěných pilotech nad údolím. Pokračoval jsem potom přes Ryozen Kannon - památník neznámého vojína, pagodu a svatyni Yasaka, další chrámy až k ‘filosofické procházce’. Jmenuje se tak proto, že dřívější profesor filosofie na místní univerzitě po ní chodil každý den. Jedná se o cestu vroubenou sakurami po břehu malé říčky, takže na jaře je to údajně jedno z nejromantičtějších míst v celém Kyotu.

Tahle část mé procházky skončila u ’stříbrného pavilónu’ Ginkaku-ji, který sice nikdy nezískal svůj plánovaný stříbrný povrch, ale který má naprosto úžasnou zahradu.

Oproti tomu, ‘zlatý pavilón’ Kinkaku-ji je opravdu pokrytý zlatem a pokud je slunečné počasí, tak pěkně září. Já jsem to štěstí neměl, bylo zataženo, ale i tak to byl pěkný pohled. Zahrada tu sice není tak pěkná jako u stříbrného pavilónu, ale i tak stojí za to. Jelikož jsem měl málo času, musel jsem ‘přeskočit’ další chrámy a svatyně které jsem chtěl navštívit a prohlédnul jsem si hrad Nijo, který byl v minulosti sídlem šóguna - feudálního správce a vládce příslušné oblasti. Specialitou jsou takzvané slavičí podlahy. Pokud po nich člověk jde, tak vydávají pisklavé zvuky, prý podobné slavičímu zpěvu. Protože jsem slavíka nikdy neslyšel tak to nemůžu posoudit, ale budu Japoncům věřit. Hrad má taky velmi příjemnou zahradu, která rozhodně stojí za prohlédnutí.

Kyoto je známé jako město spojené s geishami. Sice jsem žádnou nepotkal, ale dvě maiko ano (maiko jsou něco jako geishi v učení a dají se potkat jenom v Kyotu). Jak vidíte na obrázku, vyfotil jsem při tom ještě i 3 mladé Japonky, abyste měli představu v čem se tady chodí - velmi populární jsou kozačky (i když je venku 25°C), kraťasy a halenka… kombinace je to někdy poněkud zvláštní, ale velmi častá. Středoškoláci ve školní dny chodí téměř bez výjimky v uniformách. Co se týče účesů, jsou ty 3 japonky na fotce poněkud konzervativní, protože jsou tu k vidění opravdu zajímavé výtvory - obzvlášť na klucích tak kolem 25 let - u nás by se za takový účes nestyděla leckterá slečna či mladá paní :-) Oblíbená barva vlasů je tu hnědá. Co se makeupu týče, letí tu hodně řasenky a k tomu růžové oční stíny, někdy to taky vypadá dost hrozně.

Samozřejmě mám vyfocené maiko samotné, takže se budete moct pokochat při promítání fotek.

Myslím že tohle by mohlo pro dnešek stačit, pokračování se dočkáte (snad) zítra - tentokrát o hradu Himeji, Okayamě, Hiroshimě a možná dalších místech.

26. října 2006 - výlet, část druhá

Jak už jsem avizoval včera, po další noci strávené v Kyotu (a samozřejmě další koupeli) jsem se přesunul na západ do města Himeji, vzdáleného asi 40 minut jízdy, abych si prohlédnul místní hrad. brneni himeji himeji Je to největší ze zbývajících 12 původních feudálních hradů a je úzce spjatý se samurajskou tradicí. Jelikož se počasí umoudřilo a čekala mě modrá obloha, i fotky které jsem v Himeji udělal působí lepším dojmem. Zdá se že si můj foťák dokáže jen těžko poradit se situací když je zataženo (ale spíš to bude rukama…).

Hrad je dominantou města a nedá se přehlédnout ani z shinkansenu. Patří také mezi památky zařazené do světového kulturního dědictví UNESCO. Hlavní ‘věž’ je přístupná a obsahuje kromě historických map a záznamů také například sbírku zbraní a samurajských brnění. Na prvním obrázku jsou vyfocené i ozdobné zakončení střech ve tvaru delfínů. Měly i symbolickou funkci, chránit budovu před požárem (vše je totiž postavené ze dřeva). I když se zdá, že věž je pětipatrová, ve skutečnosti obsahuje jen čtyři patra - jedno z nich je ale dvakrát tak vysoké než ostatní. Z venku to ovšem není poznat, jak můžete vidět na fotkách.

V blízkém okolí hradu se nachází i zahrada, založená v roce 1992. Ve skutečnosti jde o komplex 15 menších zahrad různých stylů (například ’stromová’, ‘květinová’, ‘bambusová’, ‘čajová’) a návštěva opravdu stojí za to. V čajové zahradě samozřejmě nemohla chybět čajovna, tak jsem si dal pravý našlehaný japonský čaj matcha, připravovaný z čajového prášku nejvyšší kvality.

Z Himeji jsem se vydal do Okayamy, vzdálené dalších 45 minut jízdy shinkansenem. Zajel jsem se podívat na 9 kilometrů dlouhý most Seto Ohashi, který spojuje hlavní ostrov Honshu s ostrovem Shikoku, ale jelikož nebyl skoro vůbec vidět (opar nad mořem), tak sem ani nedám obrázek. V Okayamě se taky nachází jedna ze tří údajně nejkrásnějších japonských zahrad, Koraku-en. Byla dokončena v roce 1700 a byla první se zahrad, které používají velké travnaté plochy.

Po přenocování v Hiroshimě jsem nejdřív navštívil Mírový park, a prohlédnul si budovu na obrázku, kterou nejspíš není třeba představovat. Je to tzv. atomový dóm Genbaku-Domu, jediná budova která ‘přežila’ atomový výbuch a nebyla následně stržena. Původně průmyslový pavilon (mimochodem navržený českým architektem) stojí blízko epicentra výbuchu, který nastal přibližně 580 metrů nad zemí. V mírovém parku je možné si také prohlédnout expozici místního muzea, věnovanou, jak jinak než atomovému výbuchu, mírový zvon umístěný u vstupu do parku (každý návštěvník na něj může ‘zahrát’), takzvaný plamen míru, který bude zhasnut až ze světa zmizí všechny jaderné zbraně (takže nejspíš nikdy) a taky památník všem obětem výbuchu.

Krátká cesta vlakem a následně ‘trajektem’ mě přivedla na ostrov Miyajima. Jeho zvláštností je brána torii umístěná na pilotech v moři, kousek od pobřeží. Znamená to, že celý ostrov je posvátný a tak pro něj platí speciální pravidla - nikdo se na něm nesmí narodit ani zemřít (to by mě zajímalo jak tohle dokážou uhlídat), takže tam nenajdete ani hřbitovy ani porodnice, dále se na něm nesmí kácet stromy a tak je prakticky pokrytý pralesem, a volně tam pobíhá velké množství jelínků, kteří jsou bráni jako poslové bohů a můžou si tak dělat prakticky co chtějí (takže pobíhají mezi památkami a loudí po návštěvnících sušenky).

Nejčastějším cílem turistů je svatyně Itsukushima, vzdálená jen pár metrů od přístaviště trajektů, a vybudovaná stejně jako torii o kterých již byla řeč a které k ní patří, na dřevěných pilotech nad mořskou hladinou. Byla založena už roku 593. Při odlivu se od ní dá suchou nohou přejít až k torii, já jsem tam ale byl ráno a to byl zrovna příliv. Dále od pobřeží, v prudkém kopci se nachází buddhistický chrám Daisho-in s obrovskou sbírkou soch a sošek vztahujících se k tomuto náboženství (fotka úplně vlevo). Jak už jsem psal, je v prudkém kopci, takže i množství turistů je zde menší a je tu opravdu klid.

Cestou zpět do přístaviště jsem si ještě prohlídnul pětistupňovou pagodu, která je vidět na fotce se svatyní Itsukushima, přeplul jsem zpátky na Honshu a pokračoval směr město Iwakuni, které je známé svým ‘pětidílným’ obloukovým mostem. Je postaven ze dřeva s malým množstvím železných dílů a jde o věrnou repliku historického mostu (postaveného 1673) který byl v roce 1953 zničen tajfunem. Na kopci nad mostem můžete vidět místní hrad, ale po návštěve Himeji už mi nepřišel nic moc…

To už byl skoro večer, takže jsem přejel shinkansenem na ostrov Kyushu a dalším vlakem jsem se dostal až do Beppu, což jsou jedny z nejznámějších lázní tady, něco jako japonské Karlovy Vary. Každý rok je údajně navštíví 12 milionů lidí. Měl jsem tam rezervovaný hotel v klasickém japonském stylu, nazývaný ryokan.

Jak můžete vidět na obrázcích, pokoj je velmi jednoduchý, s dřevěnou podlahou a tatami a proto se v něm chodí bosky. Na procházky po hotelu jsou k dispozici pantofle. Marně byste taky hledali postel, spí se na futonu, který každý večer přijde nachystat někdo z hotelového personálu a ráno ho potom zase uklidí do skříně v chodbičce patřící k pokoji. Obytná část je od chodbičky, záchoda a koupelny oddělena posuvnými dveřmi. V koupelně je jen umyvadlo, pro sprchu je k třeba navštívit společnou koupel onsen o které jsem psal včera. Pokud jde člověk na záchod, tak jsou na něm nachystané speciální pantofle, které se používají jen v této místnosti. V případě společných záchodů pak pantofle před dveřmi signalizují, že je obsazeno. Musím říct, že se mi tenhle styl pokojů opravdu líbí, takže bych si klidně dovedl představit mít něco takového doma. Prakticky všechno je z přírodních materiálů, je to jednoduché, ale zároveň moc hezké a příjemné. Až si jednou budu zařizovat bydlení, možná budu o něčem takovém uvažovat - akorát nevím co na to řekne Sisa… no snad nebude proti mít doma třeba japonský salón na pití čaje.

V každém správném ryokanu vám půjčí yukatu, což je letní bavlněné kimono, které se používá na chození po hotelu, do lázně a z lázně, a někteří lidé se v něm procházejí i venku. Yukata je velmi pohodlná, tak jsem si v Nagoyi taky jedni koupil. Jak přibližně yukata vypadá se můžete kouknout třeba tady.

Další den mě čekal výlet do města Aso, které leží pod horou stejného jména. Ve skutečnosti se jedná o pět sopečných vrcholků uprostřed největší kaldery (’kráteru’) na světě s obvodem 130 kilometrů. Sopka Nakadake je stále aktivní, poslední menší erupce tu proběhla v dubnu minulý rok, jestli se dobře pamatuji. V současné době je na dně zelené jezero, ze kterého neustále stoupá oblak páry a sirných plynů. Počasí mi bohužel moc nevyšlo, byla mlha, zima a silný vítr, takže by se to dalo přirovnat k pohádce o Rákostníčkovi: “… a za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, leží rybníček Brčálník…”. Jezero je spíš smaragdové, alespoň tak vypadalo během těch pár vteřin kdy jsem měl možnost je vidět, ale to s tou mlhou teda opravdu sedí. Zdá se, že mi nezbyde nic jiného než se do Japonska a na Nakadake vydat ještě jednou.

Poslední den, ještě před návratem do Okazaki, jsem si prohlédnul hlavní turistickou atrakci Beppu, takzvaná vřící pekla Jigoku. Jedná se o 9 jezírek (8 z nich je přístupných) vřící vody či horkého bahna, která mají díky různému minerálnímu složení také různou barvu, od bílé až po červenou. Podle barvy mají též jména - třeba ‘krvavé peklo’ Chi-no-ike Jigoku má červenou vodu zbarvenou jílem, ‘mořské peklo’ Umi Jigoku má zase nazelenalou barvu tropického oceánu. Bílé peklo Shiraike Jigoku je prostě bílé, v ‘pekelné peci’ Kamado Jigoku se dají vařit vejce. ‘Horské peklo’ Yama Jigoku tvoří hora, která postupně vznikla erupcemi bahna. Oniyama Jigoku produkuje tolik páry, že by to stačilo na rozjetí jednoho a půl železničního vagónu. Oniishibozu Jigoku tvoří jezírka bublajícího bahna. Vytvářející se bubliny vypadají jako pohled shora na oholené hlavy mnichů (bozu). Poslední, Tatsumaki Jigoku, je gejzír chrlící vodu asi 5 minut každé zhruba půl hodiny. Vysoká teplota těchto pramenů se využívá k vytápění skleníků, akvárií, výběhů, případně menších rybníčků, kde je možné pozorovat zástupce tropické fauny i flóry - mají tu slona, hrocha, krokodýly, piraně, tropické lekníny a orchideje a spoustu dalších věcí. Myslím, že lepší závěr výletu jsem si skoro ani nemohl přát.

To by z mého výletu bylo asi tak všechno. Teď už mě tu čeká víceméně jen práce, protože se za necelých 9 dní vracím domů. O víkendu se ještě pojedeme podívat do Nagoye, tak se mi tam snad podaří ulovit ještě nějaké zajímavé obrázky…

30. října 2006 - poslední výlet - Nagoya

Tak už je to tady. Měsíc uběhl jako voda a je čas vrátit se domů. Už se samozřejmě těším, ale po Japonsku se mi bude stýskat - po místních lidech, zahradách, chrámech a taky jídle… navíc je tu oproti České republice mnohem tepleji, takže podzim je daleko příjemnější.

Uplynulý víkend byl můj poslední tady, takže jsme se s Akirou jeli v sobotu podívat do Nagoye na tamější hrad. Za války ho kompletně zničilo americké bombardování, takže budova která tam stojí teď je železobetonová rekonstrukce, ale i tak to stálo za to. Na ‘nádvoří’ (nevím jak se tomu říká v Japonsku) probíhala výstava bonsají a chryzantém (jestli se teda nepletu v názvu, což je dost dobře možné), takže rozhodně bylo na co koukat. K tomu si přidejte krásné počasí - byl to zkrátka dobrý výlet. Ze sedmipatrové věže, ve které je historická expozice o historii i současnosti tohoto místa, je navíc krásný výhled na celé město

Zlatá ryba, kterou vidíte na obrázku je replika té, která se nachází na střeše hradu, a je to delfín, i když tak zrovna nevypadá. Když se kouknete níže, na zápisek z výletu do Himeji, uvidíte na fotce kamenné delfíny - tenhle symbol je tu u hradů používán velice často. Ještě takové malá zajímavost, na střeše jsou delfíni dva, každý trošku jiný - v jednom případě jde o samce, ve druhém o samici.

Jméno šógunské dynastie Tokugawů (psal jsem o nich hned ze začátku) tady má pořád ještě zvuk a vzbuzuje úctu. Nadace která ho nese provozuje v Nagoyi muzeum klasického japonského umění (k vidění jsou ‘obrazy’, svitky, knihy, zbraně, brnění i keramika). Uvnitř se sice nesmí fotit, takže o vystavené skvosty přijdete, ale budova je obklopená velice hezkou zahradou, tak se můžete pokochat aspoň tou. Na prostřední fotce můžete vidět, že zahrada je uprostřed města. Ty domy okolo sice dost kazí pohled, ale při cenách pozemků v Japonsku se asi není co divit, že to tu vypadá tak jak to tu vypadá, a že se snaží využít každé volné prostranství. Jak už jsem psal jinde, vede to v některých případech až ke komickým situacím, kdy například v těsné blízkosti hřbitova se nachází pila…

V neděli jsme ještě spolu se Shinjim vyrazili na krátký výlet do místních lázní, takže přidávám fotku z onsen. Na obrázku to není tak dobře vidět, ale celá budova je postavená na kopci a z oken je nádherný výhled do okolí. Takže člověk si může lebedit v horké vodě a kochat se přírodou.

Na úplý závěr jsme si ještě vyšlápli na blízký vrcholek, ze kterého je vidět až k moři. Viditelnost sice nebyla nic moc, ale pobřeží i ostrůvky u něj se zahlédnout daly. Okazaki se nachází na druhé straně hřebenu, takže z něj bohužel k moři vidět není.

Tak, a to je z mého ‘japonského deníčku’ definitivně všechno. Dnešní zápis byl, uznávám, kratší než obvykle, ale o víkendu se toho zase tolik neudálo, tak mi to snad odpustíte. Tento týden už mě totiž (kromě práce a nějakého toho nakupování) nečeká nic, co by stálo za hlubší komentář. Doufám, že se vám moje dílko aspoň trošku líbilo a že jste se u něj třeba pobavili nebo i něco dozvěděli (pokud ne, tak byste to asi nečetli, že…). Možná se sem někdy v budoucnu vrátím (moc rád bych se do Japonsky ještě někdy podíval, je to krásná a zajímavá země), a potom možná vznikne pokračování tohohle povídání. Těším se na shledanou doma, a loučím se po japonsku:

SAYONARA